Bonaca Montessori Hvar

Bonaca Montessori Hvar – vytvořili jsme dětem i rodičům bezpečný přístav, kde vám ukážeme, jak místo neustálého boje s větrem a vlnami usměrňovat plachty. Vítr a vlny se stanou vašimi spojenci.

Našim dětem dává velkou práci se soustředit, dokončovat úkoly, reagují emotivně i na malé podněty. Snažíme se přijmout, že je dítě s „nálepkou“ ADHD. Ne, naše děti nejsou rozbité! Naše děti jsou skvělé a mají velký dar. Mají úžasnou energii, námořní terminologií –  jsou živly, které potřebují jen jinou přístavní mapu.

Znáte ty dny. Už od rána máme pocit, že držíme v ruce živé torpédo. Zavazování tkaniček trvá věčnost, protože kolem zrovna proletěl zajímavý brouk. U večeře naše děti spíše tancují, než sedí, a slovo „zklidni se“ má stejný účinek jako přilévání oleje do ohně. Na konci dne padáme únavou, v hlavě nám zní výčitky a možná i nevyžádané rady z okolí: „Měli byste mu nastavit pevnější hranice.“ nebo „To dítě je nezkrotné.“

Pokud domů nosíte nálepky typu ADHD, porucha pozornosti nebo hyperaktivita, chci vám říct jednu zásadní věc: Naše děti jsou zcela v pořádku. Jsou zdravé, normální a naprosto úžasné. Jejich mozek prostě jen běží na jiném operační systému. A náš úkol není tento systém přehrát na „standardní“, ale naučit se v něm společně navigovat.

​Proč je to tak vyčerpávající? A proč to není vaše vina

To, co nás, rodiče, fyzicky i psychicky ničí, většinou není dítě samotné. Je to neustálý boj s proudem. Snažíme se děti napasovat do světa, který byl postaven pro úplně jiný typ pozornosti – do školních lavic, kde se musí hodiny sedět bez hnutí, do tabulek a do tichých očekávání společnosti. Zkuste divokou řeku narvat do trubky od vysavače 😁. Vznikne obrovský tlak. A ten tlak pociťujeme  my i naše děti. Jakmile si ale dovolíme přijmout, že naše dítě má v sobě zkrátka více energie a vnímá svět v tisíci barvách a zvucích najednou, obrovská část toho tlaku opadne.

​Jak z nevýhody udělat superschopnost

V Montessori pedagogice se nedíváme na to, co dítěti „chybí“, ale na to, co potřebuje a v čem vyniká. Děti s ADHD v sobě nesou dary, které naše společnost zoufale potřebuje: Těkavá pozornost? Ve skutečnosti je to vysoká vnímavost. Všimnou si detailů, které ostatní přehlédnou. Hyperaktivita? To je obrovská životní vášeň a síla. Když je něco nadchne, dokážou do toho vložit celé své srdce. Impulsivnost? Často jde o odvahu, rychlé rozhodování a autentičnost. Není to o tom zavírat oči před náročnými chvílemi. Je to o změně úhlu pohledu.

​3 malé změny v duchu Montessori, které vám doma vrátí klid

​3 malé změny v duchu Montessori, které vám doma vrátí klid. Nemusíme předělávat celý svůj život. Stačí začít drobnými krůčky.  

​1. Připravme prostředí, ne dítě

​Místo neustálého napomínání „Nesahej na to, uklidňuj se!“ upravme domov tak, aby v něm dítě mohlo fungovat samostatně a bezpečně. Uklidněme vizuální smog: Méně hraček na očích znamená méně přetížení pro citlivý mozek. Umožněme pohyb při práci: Děti s ADHD často potřebují hýbat tělem, aby se jejich mozek dokázal soustředit. Nechme je u kreslení stát nebo klečet na balanční podložce. Při psaní úkolů šoupou nohama? Nechme je. Proč ne?

​2. Změňme příkazy na partnerství

​Chování dítěte je jeho nejhlasitější komunikace. Když „zlobí“ nebo pobíhá, říká vám tím: „Moje tělo teď něco potřebuje a já si s tím nevím rady.“ Věta „Okamžitě si sedni!“ – je jako sypat hrách na stěnu 😔 Zastavte vítr, srovnejte vlny – nemožné. Ale! Natočte plachtu ☺️. „Vidím, že tvoje tělo teď potřebuje hodně pohybu. Pojďme vymyslet, jak to uděláme, abychom dokončili večeři.“  

​3. Naslouchejte bez hodnocení

​Naše děti jsou zvyklé slyšet desítky oprav a zákazů denně. Když domov proměníte v místo, kde jsou přijímány přesně takové, jaké jsou, jejich vnitřní napětí prudce klesne. Dítě, které se cítí bezpečně a pochopené, nemá potřebu bojovat. Přijetí není jednorázový cíl, ale denní praxe. Přijmout nastavení svého dítěte neznamená, že už nikdy nebudeme unavení. Být rodičem akčního dítěte je náročné a je v pořádku cítit vyčerpání.  

​Rozdíl je v tom, že vyčerpání z boje nás pustoší, zatímco únava ze společné cesty přináší radost a hluboké pouto. Na konci té cesty totiž nestojí „vychované a potlačené dítě“, ale sebevědomý člověk, který ví, v čem spočívá jeho síla – a rodič, který mu byl tím nejlepším průvodcem.  

Těším se na vás i na vaše malé – velké živly.

Martina